Na Nový rok o slepičí krok!

praví přísloví o prodloužení dne k prvnímu lednu.

Uplynula první hodina nového roku – máme  za sebou každoroční kanonádu milých sousedů. Už uklidili  jakýsi dost těžký „raketomet“ z křižovatky ulic Konečná a Lánská-pokrok světem vládne-byla to kanonáda jak u Stalingradu. Chudáci psové ale i moje včelstva na terase! Prošel jsem dvorek, nahlédl s terasy do zahrady-nikde nám nehoří!Co nastal blahobyt že se může utratit nějaká ta tisícovka za blbinu místního ohňostroje je to rok od roku horší. Bohužel-barák ,dvorek s hranicí suchého dříví a kůlny s traktorem i zahradu se skládkou řeziva máme sice velice výhodně umístěnou co do přístupu ze silnice, ale nebezpečně nejenom na možnost požáru, ale lákající k odhazování odpadků do ní dospělými a kamení dětmi, nemluvě o každoročním sbírání zbytků pyrotechniky a jejího vybírání z okapových žlabů. Ona je ta kanonáda uprostřed obytných domů sice zakázaná platnou vyhláškou, ale na to se kašle-na té lánské křižovatce je to už tradice! Snad kdyby Pámbu dopustil že by to někomu utrhlo prst, tak by se milí sousedové nad svým počínáním zamyslili-ne že bych jim to přál!Tož „míň“ peněz na blbiny do budoucnosti!  

 Úterý-3.1.2017: Petardy na Slovácku poranily několik lidí. Muž přišel o konečky prstů.
Ilustrační foto

„S večerem již začali přicházet lidé poranění kvůli špatné manipulaci s petardami. Nejčastěji lékaři ošetřovali popáleniny, po půlnoci až do rána 1. ledna to bylo dvacet pacientů. Nejhůře na tom byl muž, který přišel o několik částí prstů,“ prozradila mluvčí nemocnice Dana Lipovská s tím, že lékaři na interní pohotovosti ošetřili 31. prosince 45 lidí, většinou se jednalo o kolapsy, bolesti na hrudi či srdeční arytmie. „Po půlnoci se objevily také dva případy intoxikace alkoholem jednoho muže přivezla policejní hlídka.

To my-staří si pamatujeme ještě tu atmosféru-to noční tichučko :

Hlas zvonů táhne nad závějí,kdes v dálce tiše zaniká……….“

Posted in Všechnomožné | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Na Nový rok o slepičí krok!

Cítíte že by jste se měli do nového roku radikálně změnit?

Nejste v těch pocitech nijak originální ani sami! Už téměř před staletím měl podobné pocity jeden z našich největších spisovatelů – dramatik a žurnalista! Fejeton který mu vyšel v Lidových novinách 25. 12. 1925:

                                          DOBRÉ  ÚMYSLY .

U některých lidí se to dostavuje pravidelně na Štědrý večer, u jiných až na Silvestra a u ještě jiných třeba i o jejich narozeninách nebo kdy; zkrátka každý člověk má svůj den, ve kterém pojímá dobré úmysly. Tak to na něj zničehonic přijde jako nachlazení nebo zjevení; nejdřív je mu trochu hloupě, pak se mu udělá morálně nanic, a potom si řekne, že sám je tím vinen a že by všechno mohlo být jinačí a lepší, kdyby nějak zreformovaI svůj život. To je okamžik, kdy se člověku zpravidla vynoří Dobrý Úmysl. I pojme pevné předsevzetí, že dejme tomu od zítřka nebo od Nového roku bude časněji vstávat; nebo že bude pro své zdraví dělat strašné a hygienické věci, například hned ráno pět minut cvičit nebo se koupat ve studené vodě nebo číst na lačný žaludek několik stránek Marka Aurelia; nebo že bude míň kouřit; nebo že vůbec přestane kouřit; nebo že nechá politiky a pití; nebo že denně věnuje tři hodiny sebevzdělání a rozjímání; nebo že začne šetřit a zaplatí své dluhy; nebo že udělá něco velikého. Mám za to, že každý z vás prodělává aspoň jednou do roka tuto hodinu Dobrých Úmyslů. Myslím dokonce, že i velmi slavní lidé, jako třeba ministři nebo světci, pocítí aspoň jednou za rok strašné pokušení Dobrých Úmyslů. Věřím, že není člověka, který by aspoň jednou za rok nechtěl obrátit a začít nějakým způsobem nový život.

Nuže, je to pravda: když člověk pojal dobrý úmysl, nevstane zítra ani o pět minut časněji nežli včera, nedá se do müllerování ani nezačne dělat něco velikého; ne že by to nešlo, naopak, ale zrovna toho dne to náhodou jaksi netento, a člověk si na to musí pomalu zvykat, a ostatně může s tím začít až zítra, ano, určitě zítra; čímž bývá dobrý úmysl zpravidla vyřízen. Je tím sice vyřízen, ale není zmařen; neboť podstata a smysl dobrého úmyslu není to, aby jej člověk splnil, nýbrž aby jej prostě měl.

Vyvstane-Ii ve mně v hodinu Dobrých Úmyslů ctnostné a hrdinné předsevzetí, že od zítřka budu časněji vstávat, projeví se tím velký a osvobozující fakt: že mohu časněji vstávat, jelikož to záleží jen na mně a je to v mé moci. Bylo by strašné, kdybych věřil, že prostě nemohu časněji vstávat a že to vůbec není v mé moci. Bylo by hrozné, kdybych měl za to, že vstávám trochu pozdě ze zdravotní nutnosti nebo pod neúprosným nátlakem poměrů. Dobré úmysly dokazují, že ještě pořád můžeme změnit svůj život nebo sebe samy. Bylo by zdrcující, kdybychom došli k poznání, že už nemůžeme vůbec nic na sobě nebo na svém denním životě předělat a měnit. Pokud člověk v sobě živí heroickou představu, že začne časně ráno vstávat, udržuje v sobě i podivuhodnou možnost, že začne nově žít: že uvidí východ slunce nebo dokonce nádherný východ sebe sama. Pokud si člověk umiňuje, že bude müllerovat, nechává si otevřenou možnost, že bude krásný jako olympijský vítěz. Pokud pěstujeme dobré úmysly, popíráme, že to, co děláme, děláme nutně. Dobrý úmysl je nezkrotný projev svobodné vůle.

Pokud je člověk schopen dobrých úmyslů, leží před ním život jako veIiká, nevyzkoušená a slibná možnost. Panebože, jaké věci bych napsal, kdybych počal vstávat v šest hodin ráno! A kdybych nadto čtvrt hodiny cvičil a koupal se ve studené vodě a přitom četl Marka Aurelia a dvě hodiny denně se vzdělával a místo čtení novin truhlařil nebo okopával zahrádku a naučil se hrát na harmoniku a denně běhal pár hodin po polích a trochu se ponořil do východní filosofie a chodil mezi lid a osvojil si základy národního hospodářství a četl v originále Platóna a sám si zhotovil radiostanici a naučil se skvěle Iyžařit a pilně se věnoval hvězdářství a cvičil se v řečnictví a pěstoval turistiku a dělal pokusy s křížením hvozdíku a choval holuby a odpovídal ihned na všechny dopisy a denně několik hodin rozjímal o velikých věcech člověka a vyvinul nějakou rozsáhlou činnost ve prospěch všech bližních a poznal všechno, co má člověk znát, a přitom nepromařil ani minutu času. – Neboť to vše a ještě mnoho jiného je v mých dobrých úmyslech. Život je nesmírně a nevyčerpatelně bohat pro naše dobré úmysly.

Přeji vám hodně mnoho dobrých úmyslů na svátky dobré vůle.

Karel Čapek   Karel Čapek 

 

Posted in Všechnomožné | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Cítíte že by jste se měli do nového roku radikálně změnit?

Narodil se Kristus Pán!

Nedráždit muslimy 14

      PŮJDETE LETOS NA PŮLNOČNÍ ?

Až se bude na konci mše zpívat-jako vždy po celé Vánoce- Narodil se Kristus Pán- naše česká nejstarší dosud zpívaná vánoční píseň, všimněte si té zvýšené kvarty při které mě vždy přeběhne mráz po zádech. Je to hned v začátku této více než 600 roků staré, krásné písně. Ale nejstarší zaznamenaný nápěv neměl tuto působivou zvětšenou kvartu co vám možná též při ní „naskočí husí koža“- když ji zpívá plný hlucký kostel a burácejí varhany. Ona tam ta zvýšená kvarta v našich původních skromných kostelíčcích /většinou bez pořádných varhan/ nebyla!Ale píseň se zpívala  už za Husa! Dokonce první 3 sloky téměř úplně stejně jak se zpívá dnes!

1) Narodil se Kristus Pán, veselme se,

z růže kvítek vykvet‘ nám, radujme se!

Z života čistého, z rodu královského,

již nám narodil se.

2) Jenž prorokován jest, veselme se,

ten na svět poslán jest, radujme se!

Z života čistého, z rodu královského,

již nám narodil se.

3) Člověčenství naše, veselme se,

ráčil vzíti na se, radujme se!

Z života čistého, z rodu královského,

již nám narodil se.

Den narození Krista býval tak převeliký svátek, že se ani na besedy nechodilo a všecky hospody byly zavřené!Běhalo sa enom do kostela!

Ještě naši rodiče měli to vánoční přání delší-už to nedovedu přesně interpretovat-tož stačí

       Klidné Vánoce a Boží požehnání!

 

 

 

Posted in Všechnomožné | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Narodil se Kristus Pán!

Lesní zákon platí i pro Kobylicu!

 Výsledek obrázku pro dedina v zime

S příchodem chladnějšího počasí si už spousta lidí začíná doma přitápět krbem nebo krbovými kamny.Palivové dříví je ale poměrně drahá záležitost.Můžeme si sami dovézt dříví z lesa který nám nepatří? Jak je to vlastně se dřevem, které v lese volně leží – spadené větve, suché stromy apod.Může si je člověk odnést domů např. na topení?Dle platného lesního zákona § 19 má sice každý právo do lesa vstupovat/na vlastní nebezpečí/- sbírat tam pro vlastní potřebu lesní plody a suchou na zemi ležící klest= spadené větve a dřevní zbytky do průměru 7 cm (měřeno na silnějším konci bez kůry) Při tom je povinen les nepoškozovat, nenarušovat lesní prostředí a dbát pokynů vlastníka, popřípadě nájemce lesa a jeho zaměstnanců.V žádném případě ale nemůžete v cizím lese kácet suché stromy-ani ty nejslabší, natož si je odvážet domů! Vjížděním motorového vozidla do lesa porušujete též „§ 20 lesního zákona:g)Je zakázáno jezdit a stát  v lese s motorovými vozidly! Já dodávám-natož  s vlečkami nebo dokonce s traktory. To samozřejmě neplatí pro vlastníky lesa kterým jejich odborný lesní hospodář těžbu a odvoz dříví/suchárů/ nařídil.

Jízda s motorovým vozidlem v lese

Vjezd motorových vozidel do lesa je lesním zákonem zakázaný všem kromě vlastníků lesa a to v případě nutných lesních prací. Kácení může probíhat buď na základě lesního hospodářského plánu nebo lesních hospodářských osnov, anebo na základě souhlasu odborného lesního hospodáře.

  • Zákon č. 289/1995 Sb., o lesích, v § 24 stanovuje povinnost pořídit lesní hospodářský plán (resp. zabezpečit jeho zpracování) všem právnickým osobám, které hospodaří se státními lesy, a ostatním právnickým a fyzickým osobám, pokud vlastní více než 50 ha lesa v obvodu územní působnosti schvalujícího orgánu státní správy lesů (tj. příslušného krajského úřadu). Plán stanoví maximální celkovou výši těžeb a minimální podíl melioračních a zpevňujících dřevin při obnově porostu.
  • Dalším dokumentem, který by mohl upravovat hospodaření v lese, jsou lesní hospodářské osnovy. Podle § 25 lesního zákona slouží lesní hospodářské osnovy ke zjištění stavu lesa a k výkonu státní správy lesů v těch lesích, v nichž se nehospodaří podle lesního hospodářského plánu. K tomu, aby byl vlastník dotčeného lesa osnovou vázán, musí však osnovu převzít tzv. protokolem o převzetí. Pokud tak učiní, je pro něj vždy závaznou a nepřekročitelnou celková výše těžeb, a v případě vlastníka lesa o výměře větší než 3 ha, je závazný také podíl melioračních a zpevňujících dřevin při obnově porostu.
  • Těžbu dřeva v lese, ve kterém vlastník lesa hospodaří bez schváleného lesního hospodářského plánu nebo bez protokolem o převzetí převzaté lesní hospodářské osnovy, lze provést jen se souhlasem odborného lesního hospodáře.

Má-li však těžba překročit 3 m3 na 1 ha lesa za kalendářní rok, musí vlastník lesa, jakož i ten, kdo koupil stojící lesní porost, i ten, kdo provádí těžbu, předem písemně vyrozumět orgán státní správy lesů a doložit vyjádření příslušného odborného lesního hospodáře. Těžbu lze v takovém případě provést, jestliže orgán státní správy lesů vyjádří ve svém stanovisku s těžbou souhlas nebo žádné stanovisko oznamovateli ve stanovené lhůtě nesdělí.

V každém případě: Vlastníci lesa v Hluku projděte si váš les a zjistěte co se tam děje!Bez vašeho vědomí případně povolení tam nemá kdo co dělat s motorovou pilou!

 

 

Posted in Všechnomožné | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Lesní zákon platí i pro Kobylicu!

Šumavský park na Kobylici!!

Zážitková stezka na Březníkusuchý les - DSCN0428

Lýkožrout smrkový

Po rozpuštění našeho sdružení Vlastníků lesa to nemohlo dopadnout jinak!

Sdružení vlastníků lesa v Hluku bylo založeno v roce 1994. Založením sdružení jsme sledovali hlavně ochranu naši soukromých lesních porostů. Byly sdruženy lesy soukromníků v k.u.Hluk,Boršice u Bl a Blatnička,jakož i obecní lesy ve vlastnictví těchto obcí, z nichž jenom obec Boršice vlastnila též les v jiném než vlatním k.u. a to na Slavkovsku.Sdružení fungovalo bez   větších problémů. Na spravování sdruženého lesa/na jeho ochranu a pomoc vlastníkům/jsme dostávali dotaci. O dotaci na správu sdruženého lesa jsme žádali přímo na ministerstvo zemědělství a bez problému jsme  ji vždy dostávali.Z tohoto příspěvku jsme kupovali též ochranné prostředky proti kůrovci a platili ta nejnutnější opatření jako lapáky  a jejich zpracování buď odkorněním se spálení kůry, chemickým ošetřením či urychleným odvozem z lesa-před vyletěním kůrovce.

Se vznikem současného kraje Zlín/asi před 14 lety/ přešlo ale právo udělování této ministerské dotace na kraj. Krajský úřad Zlín   vyplácení dotace na společnou správu sdružených drobných lesů zastavil. V bourání funkčního sdružení /se správou přes 250 ha lesa/přispěchalo též město Hluk, které ze sdružení vystoupilo, následovala obec Boršice.Tím se podmínky činnosti vedení sdružení natolik změnily, že jsme se rozhodli spravovat jenom lesy soukromníků v k.u. Hluk. My v Hluku jsme Sdružení tedy udržovali  v provozu až do roku 2012, kdy se výbor sdružení dohodl na jeho rozpuštění, poněvadž nebylo možné zajistit funkci odborného lesního hospodáře který by společnou správu sdruženého lesa zajistil-což jsem prováděl po řadu let já – bez nároku na odměnu= zdarma, ostatně stejně jak Jožka Dohnal funkci předsedy sdružení.A to se zdarma nedá dělat,ani když nepomyslíme na odpovědnost kterou tyto funkce nesly.Důvodem byl též můj vysoký věk a přibývání zdravotních problémů. Společná správa sdruženého lesa byla ale součástí stanov našeho sdružení registrovaného takto 18.5.1994 ministerstvem vnitra ČR, takže nic jiného než rozpuštění sdružení nezbylo!

Pokud je mi známo tak zanikla v okolí  všechna sdružení našeho typu-ze stejného důvodu.Vznik současných krajů a jejich vládnutí je pro ČR neštěstím-určitě tedy pro drobné vlastníky lesa a lesy obecní!

Současný zdravotní stav nejstarších lesních porostů na Kobylici /hodně přes 100 roků-dávno měl být smrk v tomto věku a na této suché lokalitě vytěžen a holiny zalesněny/je katastrofální!

Je proto nutné zjistit si stav ve vašich lesích a urychleně zajistit  vytěžení,odvoz a zužitkování napadených smrků/a modřínů/-pro drobné vlastníky obrovská starost!

Jedná se hlavně o staré porosty převážně smrkové na parcelách 3745/7 až 3745/35 !Vše dělejte ve spolupráci se současným přiděleným odborným lesním hospodářem ze správy státních lesů-ing Matějíkem-telefon 724623862!

Vzhledem k rozsahu nastávající kůrovcové-kalamitní těžby by bylo nejvýhodnější a nejspolehlivější/ i co do rozdělení tržby za dřevo dle jednotlivých vlastníků/nasadit na tyto práce harvestor, následně vyvážečku klestu s drtičkou mimo les a s dodávkami do hodonínské elektrárny-jak už jsme prováděli asi  před 10 lety.Kdo to ale zorganizuje ? Já už ne!

Vlastníci lesa! Zkontrolujte si co se ve vašem lese děje. Těží se tam a odváží!

 

Posted in Všechnomožné | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Šumavský park na Kobylici!!

Šumava-národní park?

Národní park ŠUMAVA-to je tedy opravdu  „PARK“!

Politici opět rozhodovali o „přírodních parcích“ jakoby nebylo dost jiných problémů!

Na Šumavu jsem jezdil během studia lesnické fakulty na praxi, potom jsem tam spával co by střelec tanku měsíce pod tankem přímo v lese, kam jsme vyjeli několikrát z táborské posádky-většinou v zimně! To ještě tenkrát byla nad námi kromě tanku přikrytého plachtou i mohutná souvislá vrstva korun překrásných starých smrků. U rozdělaného ohýnku kterým jsme v zimě nahřívali spodní tankový pancíř aby jsme rychle nastartovali a odrazili  útok „imperialistů“se dalo ve vatovaných tepluškách a filčácích jakž-takž spát i v zimě.Takže jsem Šumavu poznal dokud to nebyl ten PARK, ale překrásný les o který se starali hajní a ne nynější početný parkovní perzonál vyznávající úchylné ekonáboženství.

Ono přišlo ale k neuvěřitelnému posunu a zkreslení významu slov v celém našem životě.Vezněte si ten problém s těmi  islámskými přivandrovalci a s tanečky kolem nich v zemích které jim umožnili přežít-jak se tam nic nenazývá pravým jménem. Tak třeba:

logika

Kdo není slepý vidí  že  je svět „hore nohama“protože by z potkána byl kůň !

Ještě že Pámbu s jeho pravomocemi se nezměnil a co ten řídí-dobře řídí! Vidíme to třeba na počasí a ročních dobách!Vývoj horské smrčiny na Plešném jezeře za 10 let, od roku 2006 do 2015. Snímek z roku 2006.Dlouhodobá průměrná teplota v ČR v období od 5. prosince do 1. ledna je minus 0,5 stupně Celsia. Nejchladnější byl rok 1969, kdy se průměrná teplota dostala na minus 6,1 stupně Celsia. Naopak loni to byly plus čtyři stupně, což byl v tomto období teplotní rekord. A nebylo téměř žádné pořádné ovoce-protože stromy brzo kvetly.Ta letošní zima je zatím úplně normální. Počasí-báječné!“Udělalo by sa roboty-enom byt mladý“! A vypadá to, že Vánoce by mohly být opět „na ledě“ ale bez závějí-jak je tomu v Hluku obyčejně!Podle dlouhodobých předpovědí počasí bude prosinec teplotně nadprůměrný a srážkově naopak citelně podprůměrný. První vydatnější sněžení v nížinách se dá očekávat nejdříve v období okolo Silvestra.  Vánoce  pravděpodobně nebudou bílé. To s 80% pravděpodobností. Typicky zimní počasí, první trvalejší sněhová nadílka a výrazně nižší teploty se dají očekávat až v lednu, únoru.

No nech! Máme kožuch, filčáky a dobrů slivovicu. Ať je zima jak má byt!

Výsledek obrázku pro krajina v zimě

Posted in Pole-lesy | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Šumava-národní park?

Stoleté výročí.


Oficiální portrét císaře.

Císař František Josef I.  se do historie zapsal jako nejdéle vládnoucí panovník. Na rakousko-uherském trůnu seděl neuvěřitelných 68 let. Zemřel před 100 lety – 21. listopadu 1916.

 Na svět přišel 18. srpna 1830 na zámku Schönbrunn ve Vídni. Jeho otcem byl arcivévoda František Karel, druhorozený syn tehdy vládnoucího císaře Františka I., a matkou arcivévodkyně Žofie, původem princezna bavorská. Mladý František Josef byl velkou nadějí zejména pro svého dědečka-císaře Františka I. Ten si totiž   uvědomoval bolestnou neschopnost svých synů Ferdinanda I. Dobrotivého a Františka Karla-otce malého Františka Josefa. Oba byli totiž duševně postižení a trpěli epilepsií a padoucnicí.Malému arcivévodovi se dostalo především vojenské výchovy. O arcivévodkyni Žofii se tvrdilo, že je jediným mužem v užší císařské rodině. Nevýrazný otec František Karel zůstával vždycky hodně v pozadí.Mladý František Josef projevoval známky bystrosti a inteligence, které jeho otci chyběly. Proto do něj vídeňská dvorní společnost začala vkládat naděje jako do budoucího následníka trůnu. Dobře si to uvědomoval i tehdejší kancléř kníže Metternich a osobně se staral o to, aby mladému arcivévodovi byly vštípeny konzervativní názory o výlučnosti panovnické moci.

V roce 1835 se po smrti Františka I. stal rakouským císařem jeho syn Ferdinand. V roce 1836 se Ferdinand nechal korunovat v Praze za českého krále-jako Ferdinand V. Byl jedním z nejoblíbenějších panovníků. Přízvisko „Dobrotivý“ si Ferdinand získal pro své laskavé a příjemné chování.On sám však prakticky nevládl, protože jeho otec před smrtí  složil vládu do rukou všemocného kancléře Metternicha a státní rady, které předsedal císařův strýc arcivévoda Ludvík a jejímž členem byl jak Metternich, tak český hrabě František Antonín Kolovrat. Oba zaujímali rozdílná politická stanoviska a navzájem si blokovali jakákoli politická rozhodnutí, což nakonec vydatně přispělo  až k revoluci v roce 1848, před níž  císařský dvůr ujel do Olomouce. Ferdinand byl 2. prosince 1848  proti své vůli odstaven od trůnu a v arcibiskupském paláci v Olomouci abdikoval ve prospěch synovce  Františka Josefa I.

Vlády se tedy František Josef ujal v revolučním roce 1848 jako 18letý mladík. Na rakouský trůn nastoupil  jako reprezentant nepopulární politické reakce, která ovládla politickou scénu země po revoluci v roce 1848. K jeho popularitě nepřispěla ani krvavá porážka revoluce v Uhrách v roce 1849 v bitvě u Világoše. Maďaři dokonce odmítali uznat jeho nárok na trůn. S pomocí vojska k němuž měl František Josef blízko od mládí se ale mladému císaři  podařilo během dvou let potlačit revoluční nálady.

Na mladého císaře měla velký vliv jeho matka Žofie . Ta mu hledala i manželku pro zajištění následníka. I přes její snahu a intriky, aby si vzal dceru bavorského vévody Helenu, se zamiloval do její mladší sestry – šestnáctileté Alžběty . Té nikdo neřekl jinak než Sissi. Přestože manželství bylo šťastné jen krátce, porodila Františkovi čtyři děti, z nichž prvorozená Žofie ve dvou letech zemřela na černý kašel. Výchovu dětí nechala Sissi babičce Žofii a raději začala cestovat. Císař hledal lásku v náručí milenek. První byla Anna Nahowski, žena železničního dělníka. S ní měl mít údajně dceru. Později ho okouzlila herečka Kateřina Schratt. Tato po jeho boku zůstala až do konce jeho života-po určitém odcizení císaře se Sisi dokonce  s jejím vědomím. Rodinný život v dnešním pojetí císař neměl.

František Josef se z dětí zajímal pouze o prvorozeného syna-Rudolfa , který měl tvrdou vojenskou výchovu. Mladý následník byl často buzen výstřelem u hlavy a musel spát sám v lesích. Místo utužení mysli to Rudolfa doslova zlomilo. Poprvé zasáhla sama Sissi a donutila Franze syna z výcviku stáhnout. Rudolf se následně věnoval přírodním vědám, působil také jako žurnalista, aniž by o tom jeho otec věděl. Na císařův nátlak se v roce 1881 oženil s princeznou Stephanií, dcerou belgického krále Leopolda II. Zemřel společně se svojí milenkou, šlechtičnou Marií Vetser v lednu 1889. V loveckém zámečku Mayerling pravděpodobně nejprve zastřelil ji, pak sebe. Po smrti Rudolfa se císařovna zcela stáhla z veřejného života a oblékala se zásadně do černého. Podléhala stále častěji depresím. Rozptýlení nacházela v cestování. 10. září 1898 ji v ženevském přístavu probodl hrudník pilníkem italský anarchista. Císařovna po hodině umřela v blízkém hotelu. 

             Výstřely, které změnily svět.

Na trůn měl po Františkovi usednout syn jeho mladšího bratra, František Ferdinand d’Este.  Ten rozvířil vody tím, že si vzal Žofii Chotkovou. Sice byla šlechtična, ale ne z panovnické dynastie. Sňatkem s ní se musel vzdát následnictví trůnu. Vhodnější nástupce ale nebyl. Oba manžele nakonec zasáhly kulky bosenského atentátníka v Sarajevu 28. června 1914. Zranění byla smrtelná. Odpovědí monarchie bylo po měsíci vypovězení války Srbsku. Postupně se přidávaly další státy a  válka přerostla ve světovou.

            Smrt za pracovním stolem.

Dva roky po vzplanutí celosvětového válečného konfliktu František Josef po 68 letech vlády umřel na zápal plic ve Vídni. Do posledního dechu pracoval. Vládl předlouhých 68 let, takže jej generace našich předků považovaly málem za nesmrtelného a neuměly si nikoho jiného na trůnu ani představit. Proto když František Josef I. před sto lety – 21. listopadu 1916 – zemřel, byl to začátek konce habsburské monarchie. Uprostřed vřavy 1. světové války zmizel poslední svorník, který držel starobylou říši pohromadě.

Bylo to velice pěkné, jsme velice potěšeni. Tuto zdánlivě banální větu pronášel císař a král František Josef I. pokaždé, když během své dlouhé vlády navštívil nějaké vystoupení, výstavu nebo otevření nové budovy či technického zařízení. Řadu Čechů tehdy panovníkův stereotypní styl a úřednicko-byrokratický obzor dráždil. Dnes, sto let po jeho smrti, bychom za tak střízlivé, neutrální a solidní vystupování hlavy státu byli bezmála vděčni. A podobně pozitivní hodnocení převládá s odstupem času i ohledně celé éry jeho vlády.

František Josef I. (*1830) nastoupil na trůn v bouřlivém revolučním roce1848 aprvních dvanáct let se snažil obnovit centralistický absolutistický systém. Už v roce 1860 však Říjnovým diplomem otevřel cestu k zavedení konstituční monarchie. A v roce 1867, rok po prohrané válce s Prusy, dokonce souhlasil s rakousko-uherským vyrovnáním.Ačkoli Češi a vůbec slovanské národy v monarchii svou autonomii neprosadily, snažil se František Josef I. pomocí lavírování, průtahů, ústupků i kompromisů o zachování národnostního a politického smíru. Bylo především jeho zásluhou, že tak nesourodý stát držel pohromadě, fungoval de facto jako parlamentní liberální demokracie – a dokonce hospodářsky nevídaně prosperoval.Například v letech 1894–1914 vzrostl v Rakousku-Uhersku národní důchod více než sedmkrát! A ani v roce 1914 nebyla na obzoru nějaká hospodářská krize – ekonomiku evropských zemí potopila především sama první světová válka.

Válka započatá roku 1914 ovšem naplno odhalila veškeré slabiny monarchie. Především rostoucí závislost na Německém císařství, ale zejména léta neřešené vnitropolitické rozpory. Na ty už stárnoucí monarcha neměl sílu.Stařec zlomený popravou bratra (Maxmilián v Mexiku v roce 1867), sebevraždou jediného syna (Rudolf v roce 1889), zavražděním manželky (Alžběta v roce 1898) či zabitím následníka (František Ferdinand d’Este v roce 1914) rezignoval na sklonku svého života na jakékoli změny. Stát řídil doslova silou vůle, houževnatým vykonáváním úřednických povinností. Stal se zkostnatělým symbolem stability a neměnnosti, čímž však vzbuzoval u obyvatel monarchie čím dál větší úctu. A to i mezi Čechy.

Jak hodnotí císaře pravicový historik?                          

Byla to šťastná doba, tak velká a neobyčejná, že snad uplynou staletí, než lidstvo pozná jí něco rovnocenného,“ zhodnotil éru zemřelého panovníka přední český historik Josef Pekař při smutečním shromáždění, které se konalo na pražské univerzitě 4. prosince 1916. „Převážná část toho, čím žijeme a pyšníme se jako národ kulturní, byla nám dána v této době,“ prohlásil.Po stu letech a po překonání epoch nacionalismu, nacismu i komunismu zní Pekařův dobový soud nad Rakouskem-Uherskem stále aktuálně. Až by se chtělo dodat, že to bylo pěkné a že Češi jsou oním zašlým věkem dodnes potěšeni.

Co se dělo v monarchii za  vlády Františka Josefa I.

1848 – arcivévoda začíná vládnout, revoluce
1849 – krvavá porážka revoluce v Uhrách v bitvě u Világoše
1850 – v habsburské monarchii zrušena panství
1850 – zastavení vydávání Národních novin kvůli článku K. H. Borovského.
1851 – císař bez soudu nechal deportovat na 3,5 roku do Brixenu Karla Havlíčka Borovského
1851 – František osobně velí v bitvě u Solferina
1853 – Karel Jaromír Erben vydal Kytici
1853 – pokus o atentát na císaře maďarským nacionalistou
1854 – krymská válka
1854 – svatba s Alžbětou Bavorskou – Sissi
1856 – konec krymské války
1859 – Rakousko drtivě poraženo v bitvě u Solferina
1861 – vídeňským starostou se stal vyškovský rodák Ondřej Zelinka
1862 – v Praze založena tělocvičná jednota Sokol
1864 – podepsána první Ženevská úmluva, podpis Rakouska a jeho stoupenců chyběl
1866 – prusko-rakouská bitva u Hradce Králové
1866 – rakouská armáda porazila Itálii v bitvě u Custozy
1867 – korunovace na krále uherského 1867 – zemské volby v Čechách
1871 – odmítl vytvoření českého parlamentu a sídelního města
1874 – rakousko-uherská expedice k severnímu pólu
1892 – zavedl korunovou měnu
1898 – zavraždění Sissi
1912 – na Letné se konal VI. všesokolský slet
1914 – atentát na následníka trůnu Františka Ferdinanda ďEste
1914 – vyhlášení války Srbsku, I. světová válka
1916 – poprvé byl u nás použit letní čas

Císař František Josef I. je pro většinu současníků symbolem zaniklé rakousko-uherské monarchie. Pro mnohé je směšnou figurkou, kterou proslavil Haškův Švejk, stařičkým mocnářem, Frantou Procházkou, který to s námi Čechy nikdy moc dobře nemyslel. Často se zapomíná, že nebyl vždycky tak starý, jak povětšině žije v našem povědomí, že vlastně začal svou předlouhou vládu jako osmnáctiletý mladík. Jaký vlastně byl skutečný František Josef ?

Jedním z výdobytků revoluce, která už byla po nástupu mladého císaře na ústupu, bylo osvobození rolníků od poddanství a roboty. Její ostatní požadavky, jako svoboda tisku, projevu a shromažďování, však byly brzy po nástupu potlačeny. V celém desetiletí po revoluci vládl v Rakousku neoabsolutismus ministra vnitra Alexandra Bacha spojený s ostrými vystoupeními proti opozici, vzpomeňme jen Havlíčkovo vyhnanství do Brixenu. Aby se monarchie probudila z politické letargie, musela přijít porážka Rakouska.

Katastrofa rakouské armády ve válce s piemontskosardinským královstvím a Francií v severní Itálii vedla ke ztrátě bohaté Lombardie s hlavním městem Milánem a odhalila vratkost Bachova režimu. Po válce se jevilo jako nezbytné začít s dalekosáhlými změnami ve vnitřní politice monarchie. Novou ústavou z roku 1861 se Rakousko přeměnilo v konstituční parlamentní monarchii a v lavicích říšské rady vídeňského parlamentu zasedli i čeští poslanci. O pět let později bylo Rakousko poraženo ve válce s Pruskem, ztratilo veškerý vliv v Německu a také svou poslední italskou provincii – Benátsko. 

Příležitosti, kterou oslabení ústřední vlády nabízelo, se chopili Maďaři a vynutili si ve Vídni zásadní státoprávní změnu. Říše se v roce 1867 rozdělila na rakouskou a uherskou polovici. Každá měla vlastní vládu, vlastní parlament a státní úřady, společným zůstali jen panovník, armáda, finance a zahraniční politika. Od té chvíle se habsburská říše nazývala Rakousko-Uhersko. Toto vyrovnání však v sobě neslo zárodek nových národnostních konfliktů. Ostatní národy – Češi, Chorvati, Slovinci, Poláci, Srbové, Slováci, Rumuni i Italové – se právem cítili podvedeni a zkráceni ve svých politických právech.

To, co dosáhli Uhři, se českým politikům nikdy do konce monarchie nepodařilo. Důvod je třeba hledat v celé historii monarchie, kdy uherská opozice, uherská povstání, uherské revolty byly vždycky vedeny s velkým důrazem a velmi vehementně. Vídeň měla před Maďary respekt, jaký nedokázali čeští politikové nikdy vzbudit. Z geopolitického hlediska pak byly Uhry okrajovou oblastí, zatímco české země patřily k centrálním zemím a navíc tu byl česko-německý národnostní problém. 

Jediný syn Františka Josefa a Alžběty Rudolf se narodil jako velmi schopný, nadaný chlapec, ale ve vztahu k otci narážel na jeho odměřenost, chlad a neochotu připustit ho k řešení vážných problémů. Mladý následník viděl, jak se stará habsburská monarchie řítí do katastrofy, a snažil se svého otce přesvědčit o nutnosti politických reforem. Všechny jeho návrhy na ozdravení státního mechanismu však zůstaly nevyslyšeny a vyvolávaly u Františka Josefa jen podrážděné reakce. Proto svou ctižádost mladý Rudolf uspokojoval nejprve psaním knih, později sklouzával do dámské společnosti a uchyloval se k pití alkoholu. V důsledku toho také onemocněl kapavkou, kterou léčil ve své době obvyklou cestou – požíváním kokainu a jeho zapíjením šampaňským a koňakem. Stále více podléhal myšlence na sebevraždu, kterou společně se svou mladičkou milenkou Mary Vetserovou spáchal v lednu 1889.

Ani ne o deset let později ztratil František Josef i svou manželku. Alžběta, která od smrti arcivévody Rudolfa nesvlékla černé šaty a všemožně se vyhýbala vídeňskému dvoru, aby trávila své dny na cestách po Evropě, byla zavražděna roku 1898 v Ženevě italským anarchistou.

Rezervovaný vztah k Čechům-„Starý Procházka“.

Zvláštním způsobem se vyvíjel císařův vztah k Čechům. Ještě než se stal císařem, byl navržen na místodržitele v českém království a jako takový tu byl očekáván s velkými nadějemi. Když však byl jmenován do čela státu, přišlo zklamání z odvolání ústavy a absolutismu. Především mu ale Češi nemohli nikdy odpustit, že se jako český král nedal přes svůj slavnostní slib, nikdy korunovat svatováclavskou korunou.

Císařův vztah k Čechám byl rezervovaný. Vyskytoval se tady spíše při příležitosti vojenských manévrů. K historickým okamžikům, kdy se zdálo, že císař pochopí oprávněnost českých požadavků, patří návštěva zemské jubilejní výstavy v Praze roku 1891, která původně měla prezentovat, co Češi a Němci za posledních 100 let dokázali vybudovat. František Josef se snažil přispět k soužití národů, a myšlenku proto uvítal. Na poslední chvíli se ale představitelé německé společnosti v Čechách odmítli na výstavě podílet a císař, který převzal záštitu, už nemohl cuknout. Reagoval na to alespoň tím, že se nezúčastnil otevření. Protože nechtěl urazit nikoho, ani Němce, kromě Prahy se rozhodl navštívit také Liberec, neoficiální hlavní město českých Němců, jenže cestou se před vlakem ozvala detonace. Neznámý pachatel uložil na koleje nálož a poškodil koleje. Po této akci se otrávený František vrátil do Vídně velmi a ztratil poslední iluze o možnosti spokojeného soužití Čechů a Němců. Později se jeho vztah k Čechům ještě více zakalil. Přispěly k tomu jazykové bouře a proces s radikálními studenty organizovanými v hnutí, jemuž se později dostalo označení Omladina.

V průběhu 19. století česká společnost Dospěla. Začala se rozhlížet a porovnávat se s jinými vyspělými kulturami za hranicemi německého světa, dosud jediným, se kterým byla konfrontována. 80. a 90. léta byla obdobím obrovského rozmachu českého národa a společnosti. Češi si vydobyli základní instituce moderního národa: univerzitu, akademii věd, národní muzeum, národní divadlo. První plody nesla česká literatura a umění. I z hospodářského hlediska zaznamenaly české země obrovský rozmach. Dokonce tady bylo soustředěno přes 80 % průmyslu celé monarchie.

Pokrok nezastavíš

Moderní doba se za dlouhé vlády Františka Josefa prosazovala na všech frontách. Snad nejvíce pokroku zaznamenala technika. Železnice byla na začátku císařova panování pro většinu poddaných naprostou novinkou, ale v průběhu vlády se začala postupně šířit do všech zemí monarchie. Začaly také jezdit první automobily, byť k nim František Josef choval vnitřní odpor a přednost dával vždycky koni. Na sklonku jeho vlády létala i první letadla. Na postupu byla i elektřina a její spotřebiče. Objevily se první telefony, rotačky a také fotoaparáty, žárovky a fonografy, předchůdci gramofonů a magnetofonů.

Měnit se začala i tvář velkých měst. Od okamžiku, kdy se osvobodila ze sevření hradeb, se začala rychle rozvíjet. Nejvíce se proměnila metropole Vídeň, kde na konci císařovy vlády žily přes 2 miliony obyvatel – více než dnes. Výstavba okružní třídy Ringstrasse, jež vznikla na místě hradeb, se stala největším stavebním podnikem celé Františkovy epochy.

Od roku 1848 se rozvíjel a rozmáhal selský stav, osvobozený od feudálních břemen. Venkov se také začal výrazně diferencovat sociálně. Se vznikem a rozmachem průmyslu rostl počet dělnictva, které se stalo záhy vážným sociálním problémem. Tisíce dělnických rodin na periferiích velkých měst žily v neuvěřitelné bídě. Služtičky, tovaryši, kvalifikovaní i nekvalifikovaní dělníci přicházeli ze všech koutů říše do Vídně, aby zde našli práci.

Rozloučení s monarchií

Další nové problémy se dostavily s příchodem 20. století. Vnitřní život říše byl poznamenán neustále se zostřujícími národnostními spory, bojem širokých vrstev obyvatelstva o všeobecné volební právo, vnitropolitické poměry se zhoršovaly i vlivem sílícího politického stranictví a také vlnou antisemitismu.

Koncem června 1914 odcestoval František Ferdinand d’Este do Sarajeva, hlavního města Bosny a Hercegoviny, kde ho i jeho manželku Žofii usmrtily výstřely mladého srbského fanatika. Přesně měsíc po atentátu vyhlásilo Rakousko-Uhersko Srbsku válku. Nikdo na vídeňském dvoře nechápal vážnost situace. Nahromaděné problémy a napětí starého světa monarchie našly svůj ventil právě v ní. Původně plánovaná rychlá válka se rozhořela v nekonečnou válku zákopovou. Na jejím konci čekal habsburskou říši rozpad.

Těchto konců se už starý císař nedočkal. Zemřel uprostřed války, 21. listopadu 1916, ve věku 86 let. Příčinou úmrtí byl zápal plic, kterému starý organismus už nedokázal vzdorovat. Císařovo mrtvé tělo uložili do rodinné hrobky Habsburků u vídeňských kapucínů. Jeho pohřeb v listopadových ulicích Vídně vyzněl jako rozloučení s celou monarchií.

 

 

 

Posted in Všechnomožné | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Stoleté výročí.

Trump prezidentem USA.

 KONEČNĚ CHLAP V BÍLÉM DOMĚ!

Novým prezidentem USA bude zřejmě Trump - anotační foto

„UŽ DOST BOLO“ CLINTONŮ A OBAMŮ!

kech2To je fakt něco odporného. Dobytek, idiot. Stupidní Obama. EU je kolonií USA. Prezident USA pochválil Merkelovou kvůli imigrantům a toto nám řekli Filip, Keller či Okamura

SNAD TO BUDE DOBRÉ I PRO NÁS !

cerny

 

 

 

 

 

 

Posted in Všechnomožné | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Trump prezidentem USA.

Politici se hádají kvůli Tibeťanovi v ručníku!

Výsledek obrázku pro dalajlámaVýsledek obrázku pro dalajláma

Ministr Herman pobesedoval s mazaným Tibeťanem  a čtyři čeští vrcholní politici poslali“ honem“ do Pekingu poníženou  omluvu!

Víte  proč  sedává  pes  na  zadku ??

Přece aby mu do něho Čech nevlezl !

Více o té hanbě napíšu snad během dneška.Na práci venku bude asi dnes nečas. Nyní už musím jít z tepla bytu do toho větru – pustit  slepice z kurníku!

Ták-a venku je sice vítr, ale na třetího listopadu pěkně-měl bych jít něco dělat-nemít těch téměř 84!

Tož k tomu Tibetu:

Zapomínáme, že téměř tisíc let do roku 1959 byl Tibet součástí Číny a jen po dobu několika desetiletí japonské okupace a občanské války byl mimo jurisdikci čínské vlády. Ani v roce 1959 Čína zvláštní potřebu „okupace“Tibetu neměla. Ta přišla až ve chvíli, kdy si USA uvědomily, že raketa středního doletu umístěná na vrcholku hory vysoké 4 – 5 tisíc metrů nad úrovní moře se mění na raketu velmi dlouhého doletu. Jakmile došlo k tomuto objevu, vypuklo v Tibetu povstání proti centrální čínské komunistické vládě.

 Je podivné, že tato vysokohorská země, v níž se obyvatel rovin zadýchá dokonce i bez fyzické námahy, nekladla odpor!Proč země klášterů úporně nebojovala za každé údolí?Proč se po věky stavěná mohutná opevnění téměř nebránila Lidové osvobozenecké armádě Číny, slabě vyzbrojené a velmi hladové?

Protože bránit teokratický režim neměl kdo. Třetinu obyvatel Tibetu v roce 1959 tvořili otroci, třetinu nevolníci. Takže i čínský komunismus byl vlastně pokrokem!

A co říkají lidé kteří se  do Tibetu kolem roku 1950 dostali ?

Otrok byl majetkem. Dobytkem. Otroka bylo možné a i nutné týrat, ponižovat, mořit hladem i mučením. Bylo povoleno ho zmrzačit – v Tibetu si lámové velmi oblíbili talismany z useknutých lidských paží, rukou i nohou. Nosili je na opasku. Někteří se ověšovali „člověčinou“ i v několika vrstvách.Nevolník se v právním postavení prakticky nelišil v ničem. Měl jednu povinnost – platit. Pokud nebylo čím, stal se otrokem. Dluhy nevolníka klášteru se indexovaly – někdy o 50 – 80 % ročně (naše banky hlasitě polykají sliny a olizují se) a přenášely se na děti, vnuky i pravnuky. Dluh na procentech se hradil „člověčinou“ – členové rodiny se stávali klášterními otroky.

To byl středověk-přitom 50. léta 20. století. Tibetští lámové byli teokratickými vládci horské země. V milionovém Tibetu bylo 200 tisíc mnichů. Ostatní byli otroci a nevolníci. Mniši mimochodem také nebyli nejvyšší kastou. Většina z nich neměla žádná práva a byli téměř na stejné pozici jako otroci.Každý klášter měl svůj vojenský oddíl, jehož úkolem bylo udržovat pokoru poddaných na klášterní půdě. Jak si asi dovedete představit, z karatele bojovníka neuděláte, proto postavit se na odpor „okupaci“ se taková armáda nemohla ani teoreticky.

A tady také leží skutečná odpověď – proč Tibeťané nebránili vlastní hrudí svou rodnou zem před krvavou okupací. Nebyla to jejich země. Byla to země lámů.

Propaganda ale vytvořila z Tibetu rajský kout s ušlechtilými mnichy, moudrými vládci a nekonečně věrnými a tvrdě pracujícími lidmi. Které zotročili krvaví dobyvatelé-nikdo se nezajímal jak to bylo ve skutečnosti a Tibet se posuzoval dle filmů Jackie Chana a časopiseckých článků o „budhistovi“ Stevenu Segalovi.To je ten překrásný a záhadný Tibet. Nikdo se nedivil,  že ve 20. letech minulého století se lámové snažili sehnat peníze na válečné hry se sousedy, že byla duchovním vládcem dalajlámou zavedena zvláštní daň – na uši. To znamená, že ten, kdo chtěl, aby uši zůstaly se svým majitelem, musel zaplatit daň, jinak mu je usekli.

Podívejme se jaký byl Tibet do roku 1959= než „bajonety Lidové osvobozenecké armády Číny“ zde jako v poslední zemi na světě zrušily otrokářství. Dalajláma žijící od té doby v exilu vám tyto fotografie nikdy neukáže.

Horní řada zleva doprava: výrobky tibetských lámů z lebek popravených otroků – amulety z odřezaných rukou (byly nošeny na opasku) – otrok nesoucí na zádech jiného otroka, kterému odsekali nohy za neposlušnost vůči majiteli. Spodní řada zleva doprava: otrok a pes – jeden pelech pro oba – otrok v kládě – otrokyně s odseknutým chodidlem

Otrok, kterému majitel za provinění vypíchl oči – předměty na trestání otroků.

Bydlení otroků. V dálce je vidět bílý palácový komplex.

Otrok držící svou ruku, kterou mu majitel usekl.

Tak žili otroci – vlevo majetek, vpravo rodina.

Starý umírající otrok.

Otrokyně drží ruku muže, kterou mu usekli předtím, že byl zaživa pohřben.

Za co mohl být otrok potrestán? Je znám případ, kdy hospodář poslal otroka do odlehlé vesnice s úkolem. Ten se nestihl vrátit před setměním a tak přenocoval cestou na poli. Jak se ukázalo, toto pole patřilo nějakému místnímu majiteli a ten požadoval od otroka za přenocování peníze. Otrok peníze samozřejmě neměl, a tak mu za trest usekli ruku. Když se zesláblý vrátil zpátky ke svému pánovi, ten, rozhněvaný skutečností, že zdravý dobrý otrok se stal invalidou, přikázal mu useknout i druhou ruku. Nezaslouží si tato nádherná pohádková země všemožnou podporu ze strany organizací ochraňujících lidská práva?

Svědectví o tam vládnoucích pořádcích od lidí, kteří v Tibetu pobývali:

Francouzská cestovatelka Alexandra David Neel v knize „Starý Tibet před novou Čínou“ napsala: „V Tibetu jsou všichni rolníci doživotními nevolníky a je nepravděpodobné mezi nimi najít někoho, komu se podařilo se z dluhů dostat.“A David MacDonald, který ve 20. letech XX. století pracoval jako obchodní zástupce Velké Británie v Tibetu, v knize „Skutečný Tibet“ napsal :

„Nejtěžším trestem v Tibetu je trest smrti. Odsouzeného zašijí do koženého vaku a hodí do řeky. Zpočátku takový vak plave na hladině, ale v průběhu pěti minut se začne potápět. Pokud člověk uvnitř neumře, hodí ho do řeky znova. Když umře, vyndají ho z vaku, mrtvolu rozsekají a naházejí do vody. Kromě trestu smrti však tu existuje i řada krutých trestů: lámání rukou i nohou, vypichování očí, lití horkého oleje nebo vroucí vody do očí, čímž otroka oslepí atd. Pokud to nevolník přežije, zůstane po zbytek života invalidou. Zločinci i podezřelí jsou drženi ve studených, temných a špinavých kobkách až do konce svých dní.“

Nicméně ponížení nejsou vystaveni jen otroci. Známý novinář Vsevolod Očinnikov, který v 50. letech Tibet navštívil, vzpomíná:

„Vysvětlili mi, že sekta „Červené čepice“ odedávna rozvíjí u mladých lámů schopnost telepatických kontaktů. Aby zlepšili „roaming“ takového spojení, používal se jistý krutý zvyk: pod základní kámen každé nové klášterní stavby dávali mladičkého lámu. Mládence uvedli do stavu „samadhí“, který je podobný letargickému spánku, a bez jeho vědomí navždy spícího zakryli kamennou deskou. Říká se, že podobně jako kůň ucítí hrob svého pána zemřelého i před několika lety, tak i mrtvoly mladých lámů vydávaly záření usnadňující telepatům přístup k požadovanému objektu.

V roce 1990 jsem ve Lhase besedoval s profesorem bohosloví Tibetské univerzity. Jako dítě byl poslán do kláštera Ganden a zde byl vybrán pro tento smutný osud. Byl však včas varován učitelem, kterému se jeho žáka zželelo, a utekl.“

Jenže co když to všechno jsou jen agenti čínské propagandy a drze pomlouvají bezbranné a dobré lámy?

Podívejme se tedy na dokumenty. Melvyn Goldstein ve své knize „The Snow Lion and the Dragon: China, Tibet, and the Dalai Lama (University of California Press, 1995) píše:

„…O několik století později armáda čínského císaře byla poslána do Tibetu, aby poskytla podporu Nejvyššímu lámovi – ambicióznímu 25letému muži, který sám sobě udělil titul Dalai (oceán) Lama, vládce celého Tibetu.

Dvě jeho předchozí inkarnace coby lámy byly zpětně uznány za jeho předchůdce a tak změnil prvního Dalaj-Lamu ve třetího Dalaj-Lamu. Tento první (nebo třetí) Dalaj-Lama uchvátil kláštery, které nepatřily k jeho sektě, a rovněž zničil budhistické spisy, které nesouhlasily s jeho nároky na svatost. Dalaj-Lama, který ho později nahradil, byl zase požitkář, měl mnoho milenek, pořádal velkolepé hostiny ve společnosti přátel a celkově nevedl život odpovídající jeho vysokému postavení. Za to byl svými kněžími zabit. V průběhu 170 let tak bylo bez ohledu na jejich přiznanou svatost zabito představiteli vyššího duchovenstva nebo svými dvořany pět Dalaj-Lamů.“V roce 1660, v době pátého Dalaj-Lamy, vypuklo povstání v provincii Tsang – citadele soupeřící sekty Kaga, v jejímž čele stál vrchní láma jménem Karmapa. Pátý Dalaj-Lama přistoupil k rozhodným krokům proti povstalcům a vypravil mongolskou armádu, aby zničila muže, ženy i děti „jako vejce rozbíjená o kámen… Stručně řečeno, nechť jsou z tváře země setřeny všechny jejich stopy, dokonce i jména“.

V roce 1792 byly mnohé kláštery Kagy konfiskovány a jejich mniši byli násilně obráceni k sektě Gelug (sekta Dalaj-Lamy). Škola Gelug známá také pod jménem „Žluté klobouky“ totiž nehodlala jiné budhistické sekty tolerovat. Tradiční modlitby této sekty obsahovaly slova:

„Blahoslavený Ty, ó krutý bože učení Žlutého klobouku, který obracíš v prach veliké bytosti, vysoké hodnostáře i obyčejné lidi, kteří znečišťují a kazí učení Gelug,…“.

Vzpomínky tibetského generála žijícího v XVIII. století obsahují popisy boje mezi budhistickými sektami – stejně krvavé a nelítostné jako ostatní náboženské konflikty. Tato ponurá historie však zůstává dnešními stoupenci tibetského budhismu na Západě bez povšimnutí.

Michael Parenti píše ve své práci „Přátelský feudalismus – mýtus o Tibetu“ : Jedna 22letá žena, uprchlá nevolnice, vyprávěla:

„Hezké nevolnické dívky si obvykle brali hospodáři jako domácí služebné a používali je pro své rozmary. Byly prostě otrokyněmi bez jakéhokoli práva.“ Pokud chtěl nevolník kamkoli jít, potřeboval povolení. Majitelé měli zákonné právo chytit ty, kdo se snažili utéci.

Jeden 25letý uprchlík vítal čínskou invazi jako „osvobození“. Později svědčil, že v průběhu svého nevolnictví byl obětí nepřetržitého trápení, mrznul a hladověl. Po třetím nezdařeném pokusu o útěk byl nemilosrdně bit lidmi statkáře, a to tak dlouho, dokud z něj všude netekla krev. Potom mu na rány nalili alkohol a sodu, aby znásobili jeho bolest.

Nevolníci byli zdaňováni za manželství, narození každého dítěte i za smrt každého člena rodiny. Platili daň za výsadbu stromu na svém dvoře i za držení zvířat. Daně byly za náboženské svátky, veřejné tance a hru na bubny, daň byla vybírána za uvěznění i za propuštění z něj.

Ti, kdo nemohli najít práci, platili daň za to, že byli nezaměstnaní, a pokud se vydali do jiné vsi práci hledat, platil daň za cestování. Když lidé platit nemohli, kláštery jim peníze půjčovaly na úrok 20 – 50 %. Někdy dluhy přecházely z otce na syna, z děda na vnuka. Dlužníci, kteří nebyli schopní své dluhy splatit, riskovali, že budou prodáni do otroctví.

Teokratické náboženské učení se opíralo o třídní uspořádání. Chudé a utlačované učili, že si své neštěstí způsobili sami svými hříchy z předchozích životů. A tak byli nuceni se se svým těžkým osudem v současném životě smířit, přijmout ho jako karmický trest a žít s nadějí na lepší život v budoucích inkarnacích. Bohatí a mocní chápali svůj šťastný osud jako náhradu za zásluhy v minulém i současném životě.

Tibetští nevolníci se však nechtěli vždycky smířit s rolí obětí karmy, s rolí viníků svého vlastního ponížení. Jak jsme viděli, někteří utíkali, jiní vzdorovali otevřeně, za což byli často podrobeni krutým trestům. Ve feudálním Tibetu bylo mučení a mrzačení – včetně vypichování očí, vytrhávání jazyka, odtrhávání končetin – oblíbenými druhy trestů používaných vůči zlodějům a uprchlíkům anebo vzpurným nevolníkům.

Když putovali v 60. letech po Tibetu Stuart a Roma Herder, hovořili s bývalým nevolníkem Zerethem Tueya Wangem, který ukradl dvě ovce patřící klášteru. Za tento čin ho zbavili obou očí a zmrzačili mu ruku, takže ji už nikdy nemohl používat. Vysvětlil jim, že přestal být budhistou: „Když jim svatý Láma přikázal aby mě oslepili, pomyslel jsem si, že na náboženství není nic dobrého.“ Přestože zbavení života je v rozporu s budhistickým učením, některé provinilce trestali velmi silným bičováním a pak ho „ponechali Bohu“ v mrazivé noci zemřít.

„Překvapující shoda mezi Tibetem a středověkou Evropou…“ – uzavírá Michael Parenti ve své knize o Tibetu.

Umírající dítě-otrok

Otrok, kterému jeho pán nechal odříznout ruku

Tibetští otroci jdou do práce

Otroci při jídle (jedli jednou denně)

Této otrokyni bylo v době fotografování 35 let…

V roce 1959 Anna Louise Strong navštívila výstavku mučicích nástrojů používaných tibetskými majiteli.

„Byla tam pouta všech velikostí, včetně maličkých pro děti, nástroje na řezání nosů a uší, na lámání rukou, na podřezávání šlach na nohách. Byly tam nástroje na lití horkého klihu, biče a speciální nástroje na kuchání. Na výstavce byly i fotografie a svědectví obětí, které byly oslepeny, zmrzačeny nebo zbaveny končetin za krádež.

Jednomu pastýřovi měl hospodář zaplatit náhradu v jüanech a pšenici, ale zaplatit odmítl. Pastýř si tedy vzal jeho krávu. Za to mu uřezali ruce. Jinému pasákovi, který se bránil, když mu chtěli vzít ženu a dát ji statkáři, zlámali ruce. Byly tam vystaveny i fotografie komunistických aktivistů s uřezanými nosy a roztrženými ústy a také ženy, kterou nejprve znásilňovali a pak jí uřízli nos.

Přestože se nám tomu nechce věřit, feudálně-teokratický Tibet byl nekonečně vzdálený od zromantizované Šangri-La, které se tak nadšeně obdivují západní propagátoři budhismu“.

Působivá svědectví o mírném a dobrotivém náboženství a jeho představitelích, není-liž pravda?

A zde je ještě jeden mýtus (ostatně vymyšlený samotným Dalaj-Lámou) – že totiž Dalaj-Láma je hlavou všech budhistů. Ve skutečnosti je pouze hlavou všech lamaistů – náboženství tibetských lámů, kteří nasáli do svých praktik strašné krutosti tradičního tibetského náboženství Bon a dalších podobných.

Dejme ještě jednou slovo M. Parentimu:

„Pro bohaté lámy a statkáře byla komunistická intervence velikým neštěstím. Velká část jich emigrovala do zahraničí, včetně samotného Dalaj-Lámy, kterému v útěku pomohla CIA. Někteří pak projevili veliký úžas nad skutečností, že si budou muset na svůj život vydělat sami. Mnohým se však podařilo tomuto smutnému osudu vyhnout. V průběhu 60. let totiž dostávala tibetská emigrantská komunita od CIA 1,7 milionů dolarů ročně, jak bylo v roce 1998 publikováno v dokumentu ministerstvem zahraničí. Po tomto zveřejnění organizace Dalaj-Lámy sama přiznala, že v 60. letech dostala od CIA miliony dolarů na vypravení ozbrojených skupin do Tibetu, které měly podkopávat maoistickou revoluci. Dalaj-Láma sám dostával každoročně 186.000 dolarů. Jeho i další tibetské vyhnance podporovala i indická rozvědka. Na otázku, zda on a jeho bratři patří k CIA, Dalaj-Láma odmítl odpovědět. Samotná CIA tato fakta rovněž nekomentuje.“

Takový je zcela nestranný obraz tibetských lámů, pokud si neděláme představu o lamaistické teokracii podle reportáží západních televizních kanálů, holywoodských filmů nebo spisů madame Blavatské, Roericha a dalších teosofů.

Mohou nám namítnout, že pozitivně tajemný a záhadný obraz Tibetu byl vytvořen dlouho před připojením Tibetu k Číně a lidé, kteří tam byli, už nic takového nepamatují. Stačí však zjistit, co věděli Evropané o Tibetu v 19. století, kdy tyto mýty začaly vznikat. Nic takového fakticky neznali.

Existovala jakási tajemná země, vysoko v horách, v níž, jak se říkalo, žili mudrci… V podstatě jen tato matrice stačí, aby se podle ní vytvořila řada pseudovědeckých spekulací (jak známo, čím je informace tajemnější a méně dostupná, tím je přitažlivější).

Většina těch, kdo formovali mýty o Tibetu, tam buď nikdy nebyli, nebo tam byli až po té, co si o něm vytvořili své zcela vyhraněné mínění, a takové lidi nepřesvědčíš, dokonce ani v tom případě, že by lámové před jejich očima vařili jídlo z nemluvňat. I v tom by jistě byl nalezen nějaký sakrální význam.

Je politováníhodné, že téma Tibetu bylo po dlouhé roky ponecháno různým podvodníkům z náboženských sekt, čímž bylo zahaleno rouškou jakéhosi tajemna a nedostupnosti.

Když budu objektivní, pak tibetský budhismus není v ničem lepší ani „sakrálnější“ než indický nebo čínský a tibetská civilizace 50. let XX. století rozhodně není „svébytným a unikátním útvarem“, ale reliktem středověku v současném světě, proto všechny nároky lámů a jejich podporovatelů na nějakou exkluzivitu v případě údajně barbary zničené unikátní civilizace mají stejné právo na existenci jako například tvrzení neonacistů, že hordy bolševiků zničily unikátní civilizaci Třetí říše. Mezi nimi je mimochodem mnoho společného a není divu, že se nacističtí šéfové k Tibetu chovali s takovým respektem. Cítili spřízněné duše.

Charakteristickým momentem je, že Dalaj-Lámovo okolí dosud požaduje po Číně návrat „toho, co bylo“, ale to, co bylo, my všichni už velmi dobře známe. Nemyslím si, že potomci těch 4 tisíc otroků patřících do osobního vlastnictví Dalaj-Lámy, by se nějak zvlášť zaradovalo z návratu do postavení svých předků. Sami o tom mluví. Ano, Dalaj-Láma je tam dosud chápán jako duchovní vůdce, o tom není pochyb, ale nic víc. Je pozoruhodné, že čínská vláda opakovaně Dalaj-Lámovi nabídla, aby se do Tibetu jako duchovní vůdce vrátil – samozřejmě za souběžné existence stávající administrace, což on ale zcela odmítá. Potřebuje, aby „vše bylo tak, jako dřív“, a to je samozřejmě nemožné.

Takže to pojďme shrnout. Tibet v roce 1959 vůbec nebyl nebeskou Šangri-La, ale zaostalou feudální teokracií, jejíž náboženství nebylo o nic „sakrálnější“ než jiné proudy budhismu, naopak mnohá svědectví o účasti tibetských lámů na mučení a popravách lidí jdou jasně proti budhistickému kánonu. Celá tato velkolepá země byla řízena jen hrstkou bezuzdných lámů a majitelů pozemků, kteří si byli velmi dobře vědomi své beztrestnosti.

K sobě připoutaní otroci, z nichž jeden je bezruký

Otroci žebrající o jídlo

Chlapec-otrok a psi: jedna miska jídla pro všechny

Pán potrestal otroka za provinění odseknutím nohy

Dary Dalaj-Lámovi k narozeninám: vysušený lidský žaludek, dvě hlavy, lidská krev a končetiny

Vysušené lidské kůže a vysušená kůže nemluvněte.

To byl Tibet!

Posted in Všechnomožné | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Politici se hádají kvůli Tibeťanovi v ručníku!

Neotravujte národ s volbami!

Ilustrační foto

Druhé kolo senátních voleb provázela historicky nejnižší volební účast. K hlasovacím urnám našlo cestu pouze 15,38 procenta oprávněných voličů. Před dvěma lety přišlo k doplňovacím volbám 16,69 procenta lidí.

Čeho je moc-toho je příliš!To platí i  o svobodných volbách.Přitom nám  uniká obrana proti migraci-lépe řečeno vůbec nefunguje!

migranti

Italské námořnictvo stále  přiváží od břehů Afriky nové zájemce o život v Evropě. Jenom za poslední víkend jich bylo 5700. Část těchto lidí má namířeno do Německa, část do Británie. Ti druzí skončí nejspíš opět v Calais v táboře tzv emigrantů-ve skutečnosti bezohledných vetřelců. To se Francie s Itálií nedokáže domluvit?Tábor zvaný přiléhavě „džungle“ se už 2 týdny nedaří vyklidit a zlikvidovat! A ve Francii je nikdo nechce-obce kam je stát pomocí policie strká tvrdě protestují.

Calais 1

 Jak dlouho to Evropa vydrží než ji to „položí“?

Ona to totiž není ta emigrace co se s ní dostali do USA před 100 lety naši příbuzní-ti tam šli opravdu za prací a byli pro USA přínosem a ne zátěží! Jenom z rodiny mojí matky tam šlo 5 dětí z 9! S prvním z nich jel „za moře“ můj děda Antonín Říha, pracoval s ním 2 roky v dolech v Pensilvánii/dolárky posílal do Hluku babičce Johaně/.Taková emigrace udělala z USA světovou velmoc!

 

Posted in Politika | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Neotravujte národ s volbami!